Jako každé všední ráno posledních sedmi let jsem se vypravila do školy. Bylo pochmurno a mráz zalézal i pod nehty. Nabalila jsem na sebe spoustu věcí, ačkoliv jsem věděla, že budu vypadat jako balón. Na smluveném místě jsem se setkala s kamarádkou Latoyou - asi se vám zdá její jméno poněkud zvláštní ( když jsem ho poprvé slyšela dostala jsem záchvat smíchu, ae to mojí kamarádku moc nepotěšilo... ), ae Latoya je "černoška", sice se ona i její rodiče narodili v česku, ae trvají na tom, aby měla africké jméno. Když jsme dorazili do školy všichni už byli na svých místech, tak jsem ze sebe ( s asistencí Latoyi ) svlékla všechny svetry a bundy a usadila se na své obvyklé místo. Seděla jsem vedle třídního krasavce, což všichni považovali za velkou čest, ae mě to nepřišlo až tak závistihodný. Jmenoval se Pavel a byl jenom o něco málo starší než já. Balila ho půlka třídy nevyjímaje Latoyu, já jsem ale zůstávala vůči němu naprosto apatická. Asi ho to trošku naštvalo, protože se na mě vždycky koukal takovým zlostným pohledem, který se na obličeji jen tak nenosí.